Čtvrtý příběh, šeptem šuškaný v transportních vlacích. Nikdo neví, o které se jednalo město. Nikdo nemůže říci, zda jde o legendu, nebo o skutečnost. Někteří věřící v Zánik se prý odebrali město hledat, ale Strana se k ničemu nikdy nevyjádřila.
Pak dodělaly generátory. Došel proud. Ploty už k ničemu nebyly. Po setmění se všichni ocitli v naprosté tmě. Šetřili veškerými zásobami. Nechtěli na sebe upozorňovat. Snažili se zabednit všechna okna, dveře a další vstupy a pořád žili ve strachu, že na něco zapomněli. Čekali, až jim dojde jídlo nebo je dostanou mutanti. Jiná možnost nebyla.
První to koupil vedoucí výroby. Byl proti zastavení práce. Ve městě nezbyla žádná vojenská posádka, jediné palné měli jeho dozorci. Byli tři a čtvrtý dostal úplavici. Vedoucí výroby ubil koordinátora denní směny, který mu řekl, že se všichni bojí o život a tak nemůžou docházet do továrny. Zbičoval ho tak, že se nemohl postavit a potom mu dupal tak dlouho na čelist, až mu z ní zbyla jen krvavá kaše. Koordinátor s sebou ještě cukal a chroptěl. Vedoucí ho tak nechal. Z úst mu vytekály sliny, když se rozhlížel po shromážděných dělnících.
"Chce mi kurva ještě někdo něco říct, než půjdete do práce?"
Jeden z dozorců ho beze slova zastřelil. Nikdo nehnul brvou. Občané se vrátili do svých ubikací, aby se mohli lépe opevnit. Těla hodili za ploty, ať je sežerou věci z Pustiny.
Druhý dodělal kuchař. Snažil se pobrat proviant a utéct do Pustiny. Nikdo nevěděl, co tím sledoval. Musel vědět, že tam nepřežije. Možná to byl jen záškodník, který se mstil kdo ví za co? Možná zešílel. Dostali ho mutanti hned u plotů. Jídlo získali taky. Tu noc nikdo neusnul a všichni tancovali na pokraji šílenství. Všichni čekali na smrt. Přitom stále doufali, že přijde zázrak. V jejich strnulosti ale nebyla žádná blaženost Zániku. Náboženství se vytratilo. Propagandistické kecy nic neznamenaly tváří v tvář holé skutečnosti. Víra neskýtala řešení. Dokonce ani naději.
Jako třetí umřel kněz.
Podle záznamů se jednalo o duchovního první třídy svěcení s registračním číslem 95P+. V začátku své kariéry se ucházel o činnost v Kongregaci pro nauku Zániku, ale neprošel Trýzní, praktickými přijímacími testy. Přidělili jej k n... tému městu. Po večerech se snažil studovat, aby mohl opakovat Trýzeň, ale po pár letech toho nechal a raději začal pomáhat ve výrobě. Jeho občanství první kategorie tady nic neznamenalo, protože osada představovala jen minimální zásobování fronty a tak její financování skoro nestálo za řeč. Protektorátní jednotky musely lovit v Pustině, aby všichni nepomřeli hlady. O biologickou čistotu se tu už nikdo nestaral, dokud někomu nenarostla další ruka nebo hlava.
95P+ někdy sedával celé večery ve své cele a představoval si, že bude žít v chrámovém městě č. 14, kde sídlí řád sv. Vavřince. Naléval se po litrech vodkou vítězství a potom propadával hysterickým záchvatům vzteku, z nichž čišelo naprosté zoufalství. Házel sochou Tryzny o stěny protektury a něco nesrozumitelného vyřvával. Vojáci ho párkrát museli zmlátit, aby se uklidnil a nedělal si ještě větší ostudu před druhou kategorií.
Po třicítce zažil krátký románek se zdejší courou. Byla němá a chybělo jí pravé ucho. Měl ji docela rád. Když to spolu dělali, vypadala, že se jí to líbí. Pak mu začaly z jídla, které se nosilo z pustiny, atrofovat pohlavní orgány. Od té doby mu nesměla na oči.
Vrátil se ke studii Zániku. Pročítal zjevení sedmi proroků, proroctví Tryzny a další svaté texty. Znovu po večerech při sledování zelené oblohy přemítal o tom, jaké by to bylo v chrámové čtrnáctce. Už ale tolik nepil. Po vodce vždycky pár dní vykašlával krev.
Po padesátce přestal mluvit. Na mších nekázal a místo něj z knih předčítal jeden z vojáků. Sám pak mlčky udělil požehnání a rozdal kousky staré čokolády bez chuti. Spal čtyři hodiny denně. Po zbytek času se modlil. Začaly vysychat oči, zanítily se mu a skoro oslepl. Rozlišoval jen obrysy. Reagoval na světlo. Číst nemohl.
Podle všeho následně přišel o poslední zbytky zdravého rozumu. Sedával na slunci a nesrozumitelně žvatlal. Chodily za ním děti a hrály si u něj. Většinou se mu posmívaly. Někdy to vypadalo, že zpívá Ódu na Zánik, ale nemluvil v žádném povoleném jazyce. Velitel zdejší protektorátní posádky poslal žádost, aby ho mohli odstřelit. Místo povolení přišlo odvolání všech vojáků na frontu. Bylo pozastaveno veškeré zásobování. Technici museli jít taky.
Po jejich odchodu se 95P+ nehnul z kostela. Nosili mu trochu jídla, ale nikdy se ničeho nedotkl. Ani vodu nepil. Jenom klečel před oltářem, před velkým ušmudlaným plátnem s okem Zániku a zprohýbanou kovovou soškou Tryzny. Nevydával žádný zvuk. Osadníci byli přesvědčeni, že je mrtvý, ale když ho chtěli odnést, nikdo s ním nedokázal pohnout. Jako by vrostl do země a stal se z něj sloup.
Tu noc, kdy došel proud, mutanti vnikli do osady. Jediným stále přístupným místem byl kostel. Kněz tam stále klečel a mlčky se modlil. Nikdo neviděl, jak se to stalo. Byli uvnitř ubikací, ale slyšeli strašný řev a škvírami občas pronikly záblesky modrého světla.
Ráno se šel jeden průzkumník podívat do chrámu. Všude kolem i uvnitř se válela rozervaná těla bytostí čtvrté kategorie. Knězovy ostatky nebyly nalezeny. Jen jedna věc byla zvláštní: oko na staré roztřepené vlajce Církve bylo otevřené.
Večer z ničehonic zase spustily generátory. Ploty byly pod proudem. Z nebe začala padat podivná lepkavá hmota podobná sněhu, ale nerozpouštěla se. Děti jako první zjistily, že se dá jíst. Byla chvílemi sladká, chvílemi slaná. Bylo to sytější než strava, kterou poskytovala Strana.
Jakmile proběhl rozhodující střet mezi silami Světostátu a Eastasie na východních frontách, byla do osady vyslána jednotka pro zajištění výrobních strojů a jejich přenesení na nové cílové působiště. Nikdo nemohl uvěřit tomu, že se zde stále nalézají živí občané Strany. Byl povolán výzkumný tým, aby prozkoumal, jak mohou fungovat generátory bez pohonných látek a co je zač to podivné jídlo, které dvakrát denně padá z nebe. Nic nezjistili. Když objevili vlajku Zániku a uvědomili si, že se neshoduje s oficiální verzí, čili nemá zavřené oko, chtěli ji spálit, aby neohrožovala ideologickou čistotu obyvatel. Všichni, kdo se jí dotkli, vzplanuli modrým plamenem a umřeli.
Další výzkumy neodhalily žádnou psionickou aktivitu. Soubor nevysvětlitelných jevů vedl k jedinému možnému výsledku - oblast byla neprodleně vaporizována. Vlajka Zániku nedošla žádné úhony. Zvláštní bílá jedlá hmota stále padá dvakrát denně z nebe. Vstup na toto území je zakázán pod hrozbou těch nejpřísnějších trestů.
Příběh vyprávěl Kněz zániku Nathaniel Dagon v transportu z nejmenovaného Výrobního města.
Článek se do této chvíle zobrazil 1736 občanům.
