Příběh o jedné neobvyklé razii z Důlního města. Co se to vlastně děje? Přijdete na to ještě před larpem z indícií v příbězích, nebo realitu odkryjete (pokud budete dostatečně šikovní) až na akci?
„Nedívejte se tam!“ Štěkl občan, který stál napravo ode mě. Trochu jsem se vyděsil, ale nedal jsem to znát. Stáli jsme v té podělané řadě už půl hodiny a museli se dívat jen před sebe, nebo do země.
Prohlídka trvala celou věčnost. Když jsme se mohli vrátit z chodby na ubikace, všechno jsme našli přeházené, poškozené, jedno přes druhé. Vojáci si opět dali záležet. Ale protentokrát jsem jim to nezazlíval. Docela mě zajímalo, jak ten, koho hledali, vypadal. Jako člověk?
.
Byl to úplně normální chlápek z třetí směny, obvykle pracoval v noci. Číslem nějak sedmnáct, osmnáct, prostě jeden z těch, kteří tady už byli dlouho. Moc jsme se nepotkávali, občas zašel do hospody, kde jsem ho viděl s dalšíma z jejich noční party, ale moc jsem se o něj tehdy nezajímal. Průser začal, když se nedostavil na jejich směnu. Pamatuju si vyšetřovatele, kteří nás dlouho zpovídali o tom, co se kde šustlo, ale nakonec asi na nic nepřišli. Tohle se prostě nedělalo. Když se někdo ztratil, něco ukradl, nebo se nějak provinil, téměř vždy se šel udat, nebo své aktivity zastavil ve chvíli, kdy si protektorátní vojáci začali vybíjet zlost na ostatních občanech. Tohle peklo prohlídek a výslechů trvalo už několik dní a ani jeho kamarádi neprozradili nic, co by razie protektorátu zastavilo. Mělo to jediné vysvětlení. Nic nevěděli.
Prostě se ztratil. Jednoho večera se na ubikaci, kde bydlel, našel jeho batoh, notně potrhaný a zničený. Nikdo nevěděl, jak se tam dostal a nikdo neměl odvahu ho odstranit. Nakonec jsme ho ukryli pod podlahu do míst, kde spával.
Během dalších prohlídek taky na nic nepřišli, ale brzo po té jsme to objevili my sami.
Bylo to při pravidelném úklidu kolem ubikací. Vysekávali jsme s třetí skupinou kopřivy, když nám padl do očí podivně nafouklý hnědý vak. Někdo ho musel zastrčit pod traverzu, která podepírala jižní hranu ubikací. S pomocí ostatních se mi podařilo část vaku uvolnit a vytáhnout na světlo. Byl plný podivné bílé hmoty, která se při dotyku drolila a rozpadala na menší, vzduchem odnášené kousky do okolí. Chvíli jsme vak zkoumali, dvaatřicítka dokonce prášek rozemnul mezi prsty a olíznul.
„Pfuj, svinstvo, co to kruci je?“ Plival kolem sebe.
Pak někdo vykřikl.
„To je osmnáctka!“
Poděšeně jsme uskočili. Byl to skutečně on, jen změněný k nepoznání, rozložený na podivné bílé kousky, které se drolily a zasypávaly okolí. Hnědý vak byla kombinéza plná zetlelého těla rozloženého na bílý prach.
Přivolaná protektorátní hlídka celou oblast uzavřela a nás nechali celý den v dekontaminační místnosti. O události se nikdo neměl odvahu zmínit, jen občas myslím na to, co se mu stalo a zda přišli na to, co rozklad těla způsobilo.
.
Neposlechl jsem a podíval jsem se tam. Hlídka dvaatřicítku nakonec asi opravdu našla. Kolem naší řady prošel protektorátník a utíral si bílý prach z oblečení. „Vyklidit!“ Řval na celou řadu a my se pomalu dali do pohybu. Už jsme věděli, co bude následovat.
Článek se do této chvíle zobrazil 1677 občanům.
